Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla Nu Dance Fest podporuje domácí umělce a jejich tvorbu, zároveň se od svého vzniku snaží vytvořit silné umělecké prostředí, ve kterém budou vznikat mezinárodní spolupráce. Na tento cíl navazovalo také téma letošního 19. ročníku – symbióza. Ve spojení s tancem se může jednat o koprodukci a prolínání žánrů, které je v současných dílech běžným jevem. Vybraná díla se zrodila ze spolupráce domácích a zahraničních tvůrců a byla doplněna doprovodným programem talkshow Choreograf v ringu via Bratislava. Čtvrtková double-show v A4 přinesla dvě inscenace, dvě sóla, dvě ženy. Carry zkoumá tělesnost v souvislosti se ženami a jejich postavením ve společnosti, jakým způsobem je vnímá okolí a jak se vnímají ony samy. Filomena okrývá příběh mladé imigrantky, která se vrací ke svým mexickým kořenům, ale zároveň se snaží najít svou novou identitu. V závěru večera se konala diskuze s autory pod vedením Dáši Čiripové.
Co vše se týká těla a co vše pomocí něj můžeme vyjádřit?
Sólo Carry je výsledkem mezinárodního koprodukčního projektu Carry that Weight, který měl premiéru na podzim minulého roku. Vznikal pod seskupením Radical Empathy, které vede slovenský tanečník a choreograf Tomáš Danielis. Ve své tvorbě spojují intermediální umění se současným tancem, jedním z výsledku je právě performativní instalace Carry. Premiéra se konala v rámci festivalu Bielanoc ve vyklizené světlé místnosti nákupního centra Eurovea 2. Prostor A4 tak byl mnohem jasněji ohraničen, díky černému okolí a podlaze, na které tvůrci položili pás bílého baletizolu a plátno na projekci. Interpretkou sóla a choreografkou (spolu s Danielisem) je belgická tanečnice s francouzským původem Agathe Tarilon, která působila v tanečních souborech ve Francii, Španělsku nebo například Řecku a od roku 2022 je členkou Radical Empathy. V choreografii prochází příklady nejistého a proměnlivého postavení žen ve společnosti, představuje se jako tělesná schránka, která se pod vnějšími vlivy naplňuje a proměňuje.
V díle byla využita projekce tváře Tarilon, která se ve smyčkách pohybovala minimalisticky a pravidelně se střídala s malbami nebo plakáty, na kterých jsou ženy zaškatulkované do určitých rolí. Panenka Barbie, poslušná manželka v domácnosti, bohyně na lovu. Na jeviště přišla žena ve stříbrných lodičkách na vysokém podpatku a v krátkých flitrových šatech, které v průběhu představení odrážely na diváky světlo jako nespočet zrcadel. Tanečnice s každou výměnou projekce napodobila pozici ženy jako by si zkoušela, která role ji padne nejlépe. A možná to tak opravdu bylo. Nejen ženy si každodenně nasazují masky, které určují a ovlivňují jejich chování, ale jsou to právě ony, které dlouhodobě bojují za jejich odhození, za zmírnění tlaku působícího na jejich těla. Převažovaly obrazy žen z minulosti, plakáty z poloviny minulého století připomínající reklamu na Stepfordské paničky. Prolínaly se však s projekcí žen ze současnosti, mohla bych je pojmenovat jako popové ikony v designových šatech nebo dalších maskách. Dalo se tak porovnat, jak moc se změnila veřejná prezentace žen na obálek časopisů a novin (v dnešní době v online sféře). Starší obrazy působily zejména dojmem, jak ideál ženy vnímají muži, kdežto v novějších obrazech, jak se ženy extravagantně prezentují, nebo jak si myslí že se musí prezentovat, aby zaujaly publikum.
Napodobování projekce se prolínalo s pohybem, při kterém směřoval pohled tanečnice většinou do publika, jako by tam viděla svůj odraz a prohlížela se v něm. Tarilon využívala až akrobatické prvky, převaly a slidy po zemi, silově náročné pozice nahrazovala nekontrolovaným pohybem, nechala se unášet neviditelným větrem. Kontrast zdůrazňovalo střídání akcentovaných, až sekaných pohybů v rychlém tempu se slow motion. V průběhu se některé krátké pohybové fráze zopakovaly, dokud se tanečnice opět nezastavila v póze napodobující obraz na plátně v zadní části. Jednotlivé ženské postavy neovlivňovaly samotný tanec, tedy pokud by se jednalo o performativní instalaci v galerii nebo s možností pro diváky kdykoliv přijít a odejít, viděli by i jen z úryvku stejný pohybový materiál. Prostor byl zároveň jasně vymezen (z celého jeviště A4 zabíral sotva třetinu), navíc byla projekce a pohled tanečnice směřován zejména do přední strany hlediště, čímž nebyla využita možnost pro diváky rozbít klasické divadelní uspořádání s jediným daným místem k sezení, ale přecházet i kolem stran na stejné prostorové úrovni (ze zadních sedadel se pohyb tanečnice v blízkosti první řady sledoval těžce).
Jakmile si tanečnice vyzkoušela dostatečné množství masek, vrátila chodidla do stříbrných lodiček a nestylizovanou chůzí přešla na stranu jeviště, kde zůstala stát. Tarilon tak podpořila představu pouhé loutky, která přišla připomenout dřívější zpodobňování žen a pak se vrátila zpátky do nehybné neutrální polohy. Danielis s Tarilon se v díle věnovali představám o ženách většinou v nadsazených nebo extravagantních rolích. Nezobrazili však nejběžnější ženské tělo v jeho domácím nebo nestylizovém prostředí. Otázkou zůstává, kterou ženu a v jaké společnosti měli tvůrci v anotaci na mysli.
Její rodina hudebníků se na farmě snaží najít nový smysl života
Druhá část večera patřila dílu Filomena v produkci Divadla Štúdio tanca, jehož autorkou je Indira Habana Chamalé Ortiz. Tanečnice získala vzdělání v Guatemale, Kostarice a Rakousku a v současnosti se také účastní mezinárodních projektů v Evropě i Střední Americe.
Indira Ortiz pomocí tance vypráví jí blízký příběh o nutné migraci a následné svobodě, přestože není jisté, jak dlouho zdánlivé bezpečí vydrží. Mexiko v roce 1935 bylo ještě stále zmítáno vojensko-politickými procesy v důsledku vzpoury proti diktatuře ze začátku 20. století. Období chaosu, během kterého se střídali vůdci států, politických stran i povstaleckých skupin, trvalo téměř čtyřicet let. Hlavní postavou inscenace však nejsou vysoce postavení mužští představitelé, ale mladá dívka. Filomena utekla s rodinou před násilným Veracruzem do odlehlé dědiny, kde se snaží vypořádat s jejich historií i současností.
Tanečnice v úvodu rozsvítila lampičku na malém stolku v předním rohu jeviště (z technický důvodů ji v rámci Nu Dance Fest nebylo možné rozsvítit, jak autorka uvedla po závěrečné diskuzi) a postupně z ní jako by tahala tenké šňůrky. Své původně opatrné a pečlivé pohyby postupně zrychlovala a zasekávala. Otevíralo se tak hlavní téma díla – frustrace a její nejrůznější formy, které doprovází strach a zároveň odhodlání, utrpení i chuť do života. Ortiz předala trhavými pohyby srdceryvné emoce, vtáhla diváka téměř rituálním pohybem po kruhu. Využívala převaly přes zem, rotace a pády, své tělo kroutila do nepřirozených poloh, jakoby ji vedly cizí ruce. Upínala se k ne/rozsvícené lampě jako ke světlu domova, pomocí nitek z ní tahala kousky minulosti a doufala, že v nich najde obraz lepší budoucnosti. Hudba stejně jako pohyb připomínala nářek a prosby nad nešťastnou minulostí a událostmi, které Filomenu s rodinou donutily opustit domov.
Díky zeleným šatům působily rotační pohyby rozevlátě, chvílemi připomínala magickou bytost, která se pomocí kouzel změnit svůj osud. Přestože ne každý z nás prožije tak tragické události, v každodenním životě si procházíme svými vlastními boji. Cesta mladé dívky dává každému z nás na vědomí, že je potřeba neztratit pouto s minulostí, ale zároveň se jí nenechat ovlivňovat navždy.
Double-show přinesla spojení dvou na první pohled nesourodých děl. Vzájemně se však doplňovala díky kontrastu vložených a skrytých emocí do tance a přínosem důležitých témat na scénu. Obě sóla se vracela k minulosti a k jejímu výkladu z pohledu žen, jichž se tyto příběhy dotýkají i v současnosti.
Autorka: Petra Skalíková
Odborné korektúry: Katarína K. Cvečková
Foto: M. Mlčuhová
